kapela  

MÍLA:
Milan Srb
Míla je zpěvák tělem i duší. Jeho libozvučný baryton nabude prostoru, síly a hloubky už v jeho dobře stavěném těle a dál se průrazně nese prostorem. Zpívá si při všech příležitostech. Ve vaně i na lyžích, ale nejraději zpívá lidem. Je to na něm vidět, proto je miláčkem davu a naším frontmenem. Zpívá když si objednává, i když odchází spát.
KUBIC:
Tomáš Kubica
Kubic je největší ze všech. I jeho nástroj je veliký a hlasitý. Při hraní s vervou kope, bouchá, šustí a cinká a při tom láme paličky, praská činely a děraví blány. Ovšem dělá to vždycky precizně, soustředěně a s jasnou myšlenkou. Pokud zrovna nehraje na bicí, usmívá se a radí nešťastným duším, jak se vyrovnat s osudem.
ČŮRA:
Jiří Štursa
Čůra bez saxofonu ani nevychází na ulici. Proto má taky svoji altku v ruce. Každý měsíc je příznivcem jiného hudebního žánru, takže všichni mají jistotu, že v dechové sekci se stále děje něco nového a převratného. Vyjde s ním úplně každý, pokud neporuší pivní zákon Musí se dopít. Mezi hospodskými nevychovanci nezná bratra.
RADUŠ:
Radka Lubojacká
Raduš je drobná a mírná, ale v jejích rukou se čtyřstrunná basa mění v dunivý stroj. Při hraní se nenechá ničím vyvést z míry, protože svůj nástroj ovládá s bravurní jistotou. Její úderné hluboké valící se tóny mají v sobě pocitu a něhy na rozdávání. Nikdy se s nikým nehádá, protože ví, co chce a proč to chce.
VÍŤA:
Víťa Heverle
Víťa si se saxofonem nezadá. Potutelně se usmívá, když nehraje. Ale jakmile nasadí, vypustí tón a jeho výraz se změní. Koulí očima a vrásky na čele vyjádří to, co hraje, skoro tak dokonale jako jeho nástroj. Je rád, když je slyšet. A protože se jeho tenor tak pěkně blýská, je slyšet hodně a to je dobře.
MARGE:
Margit Thanheiserová
Marge je jako víla a její flétna to ví. Při hraní si se všemi ostatními povídá, naslouchá jim a odpovídá. Chladná ocel flétny při hraní taje a teplé melodie se nesou s ostatními jako pěna na vlnách. Při hraní se často zasní do krásy hudby, a když dohraje, odjede domů v sedle svého koně. A její vlasy za ní vlají a z kopců jsou slyšet trylky.
PÁJA:
Ivo Pajurek
Pája byl kromě spousty jiných přezdívek očastován i pochvalným přízviskem Vrchní bendžista. Je to proto, že má prsty tak hbité, že je na hmatníku ani neuvidíte. Naštěstí melodie linoucí se z jeho kytarového aparátu dokazují, že on ví přesně, kdy co hrát. Pokud si někdo není jist, co a jak, spolehne se na Pájovo matematické myšlení. Pája to má spočítané.
ZAJÍC:
Honza Zacios
Zajíc je štíhlý, vysoký a statný a s nasazením duje do trombónu, jako by šlo o život. Aby jeho projev měl patřičnou šťávu, vybírá si vždy jen takový tón, z kterého všem ztuhne krev v žilách. Zásadně nefouká vedle. Je to největší čtenář široko daleko. Jediné, co vyváží jeho lítost, že při hraní nesmí číst, je radost z dobře odehrané písně.